-
Otevřený dopis
Vážený pan prof. RNDr. Jiří Zlatuška, CSc.
děkan Fakulty informatiky Masarykovy Univerzity Brno
Věc: Eutanázie – otevřený dopis
Vážený pane profesore Zlatuško, též pane poslanče a pane děkane, dovolte mi reagovat na dnešní článek uveřejněný na internetu na Seznamu: "Smrt na přání. Před odchodem ze sněmovny chce profesor Zlatuška otevřít velké téma". Tímto velkým tématem má být eutanázie a zákon o eutanázii, který chcete prosadit v naší republice.
Jsem lékařka a jsem dcerou významného českého lékaře. Od dětství jsem vychovávána k tomu, že nikdy nikdo nesmí nikoho zabít. Proto si dovoluji poslat Vám svůj protest a věřím, že hovořím též za svého zesnulého otce.
Život je to nejcennější, co máme a co existuje na naší planetě. Život jsme si nedali a nesmíme ho ani vzít, nejen sami sobě, ale ani jiným. Život má svůj smysl jen tím, že je, život je smysluplný již svou samotnou existencí a podstatou a je smysluplný v jakékoli formě. Životní náplň má každý člověk jinou a ta záleží na nepřeberném množství faktorů včetně genetické výbavy, výchovy, sociálního okolí a řady dalších.
Jsou bohužel situace, při nichž lidé trpí. Jsou to nemoci, ale také hlad, války či zemětřesení. To však neznamená, že řešením tíživých a někdy až katastrofických okolností je zabít lidi. Považuji za nelogické, jestliže má někdo "pomoci" druhému od utrpení tím, že ho usmrtí. Utrpení lidí, ale i zvířat a celé přírody, je třeba řešit, mírnit a odstraňovat, ale jinými způsoby než odchodem z tohoto světa.
Život se žije tak, jak to jde. Někdy lépe, někdy hůře, ale v každé podobě má život smysl a má také vždy svá pozitiva pro příslušného jedince, který často právě v bolesti a strádání dojde potřebného rozvoje své osobnosti, kterého by jinou cestou nedošel. My dva máme každý zcela odlišné povolání. Vy jste informatik a pracujete s neživými stroji, já jsem psychiatr a pracuji s lidmi, kteří často svůj život těžko snášejí a mnozí sami uvažují o nebytí. V krajním případě si psychicky nemocný člověk sáhne na život. Náplň práce psychiatra je právě proti tomu bojovat a takto postižené lidi léčit. Proto je mi tolik proti mysli nápad někoho usmrtit, aby netrpěl. Jsem pro to, aby lidé netrpěli, ale najděme tedy jinou cestu než smrt. A to nepřihlížím k problémům právním, kdo o smrti má rozhodnout, nebo zda člověk, který chce zemřít, je vůbec odpovědný za své úvahy a činy.
A další nemyslitelnou věcí je, že eutanázii by měl provádět lékař. Tedy člověk, který přísahal, že bude svým nemocným jen a jen pomáhat a který se řídí zákonem "Salus aegroti suprema lex", tedy "Zdraví pacienta je nejvyšším zákonem". Jak tedy nás lékaře chcete přimět, abychom svoji přísahu porušovali a abychom prováděli eutanázii? Dalším zákonem? A který zákon tedy pak budeme muset dodržovat? Ten, kterým léčíme, nebo ten, kterým máme zabíjet?
Z principu tedy s jakoukoli formou eutanázie včetně asistované sebevraždy nesouhlasím a apeluji na Vás jako na mocného a vzdělaného muže, abyste svůj zamýšlený návrh zákona o eutanázii nepředkládal. Naopak Vás vyzývám, abyste své znalosti z oboru informatiky uplatnil životodárným způsobem. Spojme tedy medicínu s informatikou tak, aby lidé netrpěli, ale aby žili.
S přáním, aby eutanázie nebyla nikdy uzákoněna ani prováděna.
MUDr. Helena Kučerová, Psychiatrická ordinace, Hranice, okr. Přerov